7. Změna trestní odpovědnosti za zanedbání povinné výživy

Jako sedmý bod vedoucí ke zlepšení situace rodin, a hlavně dětí navrhujeme změnu trestní odpovědnosti za zanedbání povinné výživy. Avšak na rozdíl od poslankyně Adamové za ANO chce iniciativa Reverzní výživné především to, aby cesta vedla k zajištění péče a výživy dítěte, a nikoliv k sociálnímu vyloučení povinného rodiče trestní represí. Tento postup totiž připravuje děti nejenom o druhého rodiče, ale i o jejich budoucí výživné. Rodič ve výkonu trestu často nemá žádný příjem (nezaměstnanost vězňů se pohybuje okolo 45 %, zdroj: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta), ani povinnost pracovat. Pokud se přeci jen ve vězení rodič k práci dostane, je výdělek jen pár tisícikorun. A ty mají jasná a předem daná pravidla přerozdělení! A na výživné tak připadá částka průměrně kolem 900 Kč. Trest odnětí svobody pro neplacení výživného je tak trestem především pro všechny vyživované děti tohoto rodiče a pro aktuálního partnera, ale také pro daňové poplatníky. Stát by zde měl věnovat více úsilí prevenci a motivaci obou rodičů k péči o dítě, tak aby se započítávala i možnost nahrazení vyživovací povinnosti osobní péčí rodiče.

Dítě má nepochybně právo na zajištění výživy, ale nikoliv za cenu ekonomického a sociálního vyčlenění rodiče povinného. Tím se výživa dítěte nezajistí, rovněž náklady na uvěznění jsou zcela neúměrné vymoženým prostředkům, o ztížené možnosti obnovení výdělečné činnosti trestaného rodiče a jeho sociálním vyloučení nemluvě.

7) Trestní odpovědnost za zanedbání povinné výživy

Situace a důvody:

Zanedbání povinné výživy je v současnosti druhý z nejčetnějších trestných činů. Rodič se často dostane do platební neschopnosti nezaviněně (např. náhlým výpadkem příjmů, nemocí, aj.), kdy s ohledem na hraniční výměru výživného, neexistuje v současné soudní praxi efektivní a flexibilní možnost změny výše výživného při změně poměrů povinného rodiče. Rodiče tato situace může vést k zadlužení z důvodů odvrácení exekuce na výživné, výše nově stanovené vyživovací povinnosti však nemusí tuto půjčku zohledňovat, což vede k neschopnosti půjčku splácet, výživné platit a realizovat styk s dětmi, na který druhý rodič vůbec nepřispívá. Rychlé a nákladné exekuční řízení pak se vším v kombinaci vede k neřešitelným situacím. Navíc, současný § 915 o.z. říká, že dítě má mít zásadně stejnou životní úroveň jako rodič, což je zcela odlišná formulace od původní úpravy, kdy dítě mělo právo podílet se na životní úrovni rodičů. Současná dikce zákona by určovala, že dítě má mít zásadně stejnou životní úroveň jako předlužený povinný rodič, ať už v osobním bankrotu nebo dokonce ve vězení.

Stát by zde měl věnovat více úsilí prevenci a motivaci rodičů k péči, a nikoliv represivní kriminalizaci rodičů, která řeší pouze důsledky. Primárně je třeba nastolit spravedlivé, objektivní, předvídatelné stanovování výměry výživného. Třeba i s ponecháním využití části prostředků na vlastním uvážení povinného rodiče, zavést možnost pružné změny výše výživného při změně poměrů, netlačení povinných do neudržitelných výdělečných aktivit s maximálním příjmem (stanovování výživného z potenciálních „možností a schopností“ místo ze skutečného reálně dosahovaného příjmu, případně zápočtem všech benefitů z minulých příjmů, které v době výměry výživného již povinný nemá) a omezení zásahů do svobod povinných by vedlo k podpoře výchovy a péče obou rodičů, k jejich vzájemné spolupráci při výchově a snížilo by to zatížení soudů v trestním řízení. Situaci by prospělo i vyměřování výživného oběma rodičům rozšířením využívání upravené péče místo tzv. „rozšířeného styku“. Nedocházelo by tak k protiústavnímu vylučování rodičů z péče proti jejich vůli. Rovná práva a povinnosti rodičů z hlediska výživy vedou k většímu pochopení rodičů navzájem pro finanční těžkosti, čímž by se snížila agresivita domáhání se i neadekvátního výživného a zneužívání finanční tísně povinného. Současný stav vylučování zpravidla otců z péče, chybějící působení státu na možnost nahrazení vyživovací povinnosti péčí, neúměrná finanční zátěž povinných pak vede k frustraci, ztrátě motivace, rezignaci, přechodu do šedé ekonomiky se zatajováním příjmů, neboť povinní jsou si velmi dobře vědomi rizik spojených s případným pozdějším poklesem příjmu.

Situace rodiče, již potrestaného za neplacení výživného zejména nepodmíněně, je bezvýchodná. Jakýkoli další trestní prohřešek zvyšuje otci trestní sazbu, např. u souhrnných trestů. Nehovoříme zde ovšem o skupinách chronických neplatičů, kterým se k trestnému činu zanedbaní povinné výživy pojí i další kriminální činy. Hovoříme o průměrném otci, kriminalizovaném například za neschopnost výdělku stanoveného soudem, či neschopnost uhradit stotisícové výživné vyměřené soudem zpětně za tři roky. K trestuhodné situaci pak dochází navyšováním let ve vězení a přesunem vězně do vězení se zvýšenou ostrahou z důvodů neplacení původně stanoveného výživného ze svých možností a schopností, ale pouze z vězeňského platu. Oprávněný rodič dokáže pak v nejlepším zájmu společných dětí rodiči nejen pravidelně roky ve vězení navyšovat, ale tímto postupem i kontrolovat neustále běžící soudní spor, který znemožňuje přerušení trestu a vycházky za účelem styku s dětmi. Povinný rodič tak může snadno skončit ve vězení se zvýšenou ostrahou pro pachatele nejzávažnějších trestních činů. Nic z tohoto by však nemělo být v zájmu společnosti a už vůbec ne v nejlepším zájmu nezletilých dětí.

Řešení:

Iniciativa Reverzní výživné navrhuje stanovení minimálního a maximálního výživného

  • minimální částka výživného ve výši ½ životního minima dle stáří dítěte,
  • maximální částka výživného určená dle potřeb dítěte před rozpadem rodiny vydělena dle příjmů obou rodičů a vynásobena koeficientem daného rodiče.

Tímto by došlo k zamezí zneužití dítěte, kdy vysoký příjem jednoho rodiče motivuje druhého rodiče k žádosti a trvání na výlučné péči o potomka, čímž dochází k zajištění nadstandardního příjmu, jehož využití není hlídáno a oprávněný rodič nikde nedokládá, na co obdržené výživné použil. Současně by výživné nemělo zajišťovat takovou životní úrovně dítěte a oprávněného rodiče, která je v hrubém nepoměru k životní úrovni povinného rodiče.

Trestní odpovědnost by tímto měla být použita pouze na případy, kdy povinný dlouhodobě neplní vyživovací povinnost ani v míře minimálního výživného a současně se o dítě nestará, ani pravidelně nezajímá. Ale i v těchto případech by mělo být primární zajištění výživy dětem a negenerování nákladů daňovým poplatníkům, čímž je řešení formou ochranného režimu v podobě trestu domácího vězení (bez trestního postihu) nebo veřejně prospěšných prací s možností vykonávat výdělečnou, ekonomicky aktivní činnost a pečovat o dítě nebo se s ním alespoň stýkat.

Dále navrhujeme zrušení ustanovení o účinné lítosti, které je zneužíváno jako pojistka povinných před trestním postihem, a to povinných, kteří fakticky finanční prostředky dokážou sehnat (je nutné jen v kombinaci s ostatními opatřeními).

Návrh změny § 196 Zákona 40/2009 Sb. Trestní zákoník

Hrubé zanedbání povinné výživy

(1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než šest měsíců v míře alespoň poloviny životního minima oprávněného podle zvláštního předpisu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného činem uvedeným v odstavci 1, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

§ 197 Zákona 40/2009 Sb. Trestní zákoník se zrušuje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *